Přechod Jizerek s dětmi

                   Na 28 a 29.září 2013 jsem plánoval malou akci pro děti s přespáním na Smrku.

Vše dopadlo ale úplně jinak, děti nám dali postupně košem a rodičové když jste si to vymysleli, tak si jeďte sami, my se nebudeme trmácet někde do kopců.

     A tak se stalo. V sobotu se nakonec sešla skupinka výletníků ve složení: Eva, Pavel, Jana a pes na jednom pražském vlakovém nádraží, aby zamířila směrem na Turnov. Mezitím moje maličkost již cestovala jiným vlakem přes Nymburk, aby rozšířila počty cestující skupinky. Naše cesty se protly v Bakově nad Jizerou, kde jsem přistoupil. Pak se vše začalo malinko komplikovat, mimořádnou výlukou na trati. V Mnichově Hradišti naši skupinku namačkali do autobusu, aby nás odvezl do Turnova, kde nám mezitím ujel vlak do Liberce.

K celé té smůle, Pavel ke všemu ještě zjistil, že nechal ve vlaku svůj mobil. Mobil se díky spolupráci a poctivosti  železničních zaměstnanců podařilo najít a čekal na Pavla na nádraží v Mnichově Hradišti, kde si ho při zpáteční cestě vyzvedl. Nakonec jsme s několikahodinovým zpožděním dorazili přes Liberec do Nového města pod Smrkem.

    Tam nás čekalo chladnější, ale zato nádherné slunečné počasí. Co víc si na konci září přát (pro našeho dvorního meteorologa: teplotu, tlak a rosný bod, ať si zjistí na svém pracovišti, protože to nás v tu chvíli ani trochu nezajímalo). Z Nového Města jsme se zamířili občerstvit k prameni místní Kyselky a potom jsme dále vystoupali k rozcestí pod Streitův obrázek. Zde jsem seznámil naši skupinku s historií smuteční cesty a s pověstí ke zmíněnému Streitovu obrázku (zde si můžete něco o tom přečíst). Po té už jenom nahoru a do kopce, do výšky 1124 m n. m., na vrchol Smrku. Ubytovali jsme se v boudě pod rozhlednou. Ubytování je skromné a po přesunutí stolu, lavic a úklidu docela útulné.

    V noci byla z rozhledny k vidění nádherná hvězdná obloha, proto jsou od roku 2009 Jizerky vyhlášeny oblastí tmavé oblohy (viz rezervace tmy). To většina osazenstva v boudě tento krásný zážitek z pohledu na hvězdné uskupení nemohla vnímat, protože nevystrčili nosy ze spacáku. Východ slunce jsem jim raději nafotil, protože by ho propásli a do mrazu, kdy teplota na venkovním teploměru ukazovala mínus1°C, by se jim nechtělo. Protože s námi nebyli prudiči v podobě dětí, tak jsme po kolektivní poradě změnili trasu a z nepatrného výletu se vyklubal malý přechod Jizerských hor. Počasí bylo nádherné a tak místo na Smědavu, na vodopády Jedlové a Josefova Dolu, jsme se vydali přesně opačným směrem, do Polska. Zmrzlým ránem jsme putovali na Stog Izersky, odkud naše kroky směrovaly přes Velkou jizerskou louku,

podzimem nádherně zbarvenou, aby nakonec skončily na bývalé sklářské osadě Orle, v místní hájence, s výbornou polévkou. Další naše putování se začalo stáčet do českých luhů a hájů a bylo zakončeno na harrachovském nádraží. Kde jsme nastoupili do vlakové soupravy, která nás odvážela vstříc novým a někdy nezáživným pracovním povinnostem, které nás čekali v dalších dnech. Cesta ubíhala poměrně rychle a byla doplněna šťastným setkáním v Mnichově Hradišti s Pinďovým mobilem. To bylo radosti, že jeho miláček se nedostal do rukou nějakého nenechavce a to nás utvrdilo, že ještě mezi námi žijí lidé, kterým poctivost není cizí. Naši minivýpravu jsem opustil ve stanici v Mladé Boleslavi a ponechal jsem je svému dalšímu osudu.  Po vystoupení z vlaku, mám o cestě opuštěných spolucestujících, jen sporé zprávy, a tak nevím, zda budou mít příště náladu na podobné bláznivé cesty a putování. Mam jich v rukávu dost a dost.

 A na závěr:

Kdo by se příště chtěl vydat na zajímavý výlet a nebude mít lepší nápad jako Pexeso, který raději o hezkém podzimním víkendu, hobluje a smirkuje dveře, přidejte se k nám. 

                                                                                                                                                          Ahoj Peťas

     A takto tuto výpravu po Jizerkách zaznamenala Eva:

    Už je to docela dlouho, co jsme s Peťasem naplánovali dětem (Káče, Simče a Vendulce) fajn výlet do Jizerek okořeněný přespáním na rozhledně na Smrku. Když byl ale záměr konečně zhmotněn do konkrétního termínu, dostali jsme od holčiček košem.

    No co, děti - neděti, jeli jsme sami.

    Výlet byl – v Peťasově režii – vlakový, a že tedy požehnaně.

Ráno jsme vstávali před pátou, abychom už kolem druhé odpoledne byli v Novém Městě pod Smrkem.  Ale - i cesta je cíl a ani jsme se nenudili.

     Z Nového Města už to byla brnkačka (trasa výletu pro děti…), počasí skvělé, bouda volná, nálada výborná. I v neděli bylo počasí jak malované, a tak jsme se kochali krásou nejen Velké jizerské louky, ale všemi podzimní nabídkami přírody celou cestou přes Orle až do  Harrachova.  Na památku si Jana vezla domů óóóbrovský hřib, který Pavel ulovil přímo u cesty.