Semi-maraton de Paris 2010 - 7.března

  Moje pouť začala „okružní“ jízdou noční Prahou. Okružní proto, že cesta na letiště ani zdaleka nevedla přímo. V některých momentech jsem měl dojem, že jedeme opravdu na opačnou stranu.

 Noční spoj 511 měl na Vltavské poruchu, řidič nám oznámil, že bez vody mu to dál nepojede a vyhnal nás do mrazivé noci. Potřeboval jsem se dostat na I.P.Pavlova, kde se přestupuje na další autobus.  Na vytipovaných stanicích nočních spojů stojí mimo jiné i připravení „supi“ – taxikáři s nastartovanými motory, čekající na svou oběť. Pravidlo číslo jedna je nezpanikařit a zachovat chladnou hlavu. Zatím jsem nebyl v časové tísni a taky se mi nechtělo vypláznout pětikilo za taxi. Asi za čtvrt hodiny jel tímto směrem autobus 505, moje záchrana, hupnul jsem do něj a od té doby pohoda.

Odbavení na letišti proběhlo bez problémů a náš Boeing 737 zhruba po hodině a půl příjemného letu dosedl na pařížském letišti Ch. de Gaulle, kde na mne čekala dcera Světlana a Paříž se vším všudy.Velkolepé bulváry a klikaté uličky, proslulé monumentální stavby a zanedbané zadní trakty, moderní obchody a prvotřídní restaurace, malá bistra a ošuntělé hospody, honosné operní scény a mrňavé sklepní jazzové kluby, sebevědomí Pařížané a všudepřítomní bezdomovci, lesk a bída metropole v nesčetných stupních – Paříž je zkrátka všechno, co chceš.

Z předchozí návštěvy jsem měl velký respekt z pařížského metra, jehož pavoučí síť linek mi naháněla hrůzu. Až Světlana mi vysvětlila vlastně jednoduchý princip fungování a od té doby se metrem dostanu sám, kam se mi zachce. Je to velice příjemný pocit a náležitě si ho vychutnávám.

Ještě před vlastním závodem jsem stačil pěkně nastydnout. Hlavou se mi honily divoké myšlenky, jestli vůbec své staré a teď i nemocné tělo dokážu protáhnout cílovou rovinkou. Nastal den „D“. Nebe jako vymetené, svítí sluníčko, ale teplota jen kolem nuly. Ještě k tomu fouká studenej vítr. Nic moc. Ráno vstávám, jako přejetej válcem. Nasypu do sebe nějaké vitamíny, přidám coldrex a ostatní nechám osudu.

Nastupuji do stanice metra Pigalle. V přestupní stanici Nation není k hnutí, všude samí běžci. Přijelo metro, narvané k prasknutí. Říkám si, že do toho se teď nevejde ani myška. Omyl! Nevěřil bych, kolik lidí se dokáže nacpat do zdánlivě plného vagónu. Nikdo se na nikoho nemračí, nikdo nikomu nenadává, všichni se usmívají, jako by chvíli před tím kouřili trávu. Najednou problém přestává být problémem.

Je tu konečná a Parc floral de Paris. Vítá nás hudba, zima a studený vítr. Není moc času na vykecávání, proto míříme rovnou ke startu. Jednotlivé sektory rozdělené podle výkonnosti běžců jsou vidět už z dálky. Míříme do žlutého sektoru, vzdáleného od startu asi 200 metrů. Pořadatelé kontrolují naše čísla a pouštějí nás mezi běžce. V tuto chvíli zbývá do startu asi 15 minut. Nervozita stoupá a z reproduktorů po chvíli oznamují minutu do startu. Kéž by závod ubíhal tak rychle jako  čekání na start. Startovní výstřel a řeka dvacetidvou tisíc běžců se dává do pohybu.

První kilometry závodu ubíhají docela v pohodě. Kolem trati je spousta skandujících, zhruba každé dva kilometry hraje kapela, nebo křepčí skupina rozstleskávaček. První občerstvovací stanice na pátém kilometru – od pořadatele pouze voda. Z kapsy si beru tubu carbo snacku. Musím s ním šetřit, aby vydržel až do třetí občerstvovačky. Tady jsem udělal chybu, když jsem si vzal pouze malé balení. V následujících kilometrech toho hořce lituji.

Desátý kilometr zase jenom voda, žádný energetický nápoj. To už jsme za otočkou a běžíme po nábřeží Seiny. Na dvanáctém kilometru mám lehčí krizi, kterou se mi daří překonat.

Patnáctý kilometr zase zklamání. Vodou zapíjím zbytek karbo snacku a v duchu si zanadávám na pořadatele, od kterého mám informaci, že na všech stanicích bude voda i energetický nápoj. Nadávání mě nenapružilo, teď už běžím jen silou vůle. Nohy mám jak z olova a začínají mě předbíhat desítky běžců. Není to vůbec příjemný pocit. Soustředím se na správnou práci paží, nohou, hlavně hodně dýchat a udržet rytmus běhu. Tato činnost mě natolik zaměstnává, že jsem málem přehlédl občerstvovačku na osmnáctém kilometru, která nebyla v plánku a světe div se, mají tu pouze a jenom energetický nápoj.  

V tuto chvíli běží všichni, co můžou, jako splašení. Říkám si, vždyť je to do cíle ještě tři kilometry, když se nechám strhnout, tak to nepřežiju. Udržuji svoje tempo a po chvíli, sakra dlouhé chvíli vidím v dálce  cíl. Tak teď to snad už doběhnu. Prodlužuji krok, zatínám zuby, ještě předbíhám nějaké běžce, vidím už rozmazaně, ještě 200 metrů, 100 metrů a je tu cíl.

                           Na časomíře v tuto chvíli svítí 1 hodina 51 minut, což je v mé kategorii 99. místo.

                                                                                                         Své dojmy na papír vypotil 

                                                                                                                       Honza Mrkvička

P.S. Další hromada informací na www.semideparis.com