Tak jsem si konečně splnila sen letošního roku. Poprvé jsem se účastnila triatlonového závodu. Čirou náhodu jsem při prohlížení internetových stránek různých klubů a akcí narazila na Číměřský triatlon, což mě ihned zaujalo. Číměř se nachází 5 km od naší chaloupky, kterou máme v Kunějově, uprostřed nádherné krajiny České Kanady, kam jezdím už od malé holčičky. Tak jsem si našla veškeré informace na http://www.triatlon-cimer.cz/ a okamžitě jsem se přihlásila. Závod se označuje za sprinttriatlon a distance jednotlivých disciplín jsou: 0,75 km plavání, 21,9 km cyklistika a 5,1 km běh.

     Na závod jsem se připravila v rámci svých možností. Na kole už mám nalítáno pár tisíc, z bazénu jsem si přinesla i mykózu na nohou. No a běh? To je takový můj celoživotní boj. Nikdy mi to nijak nešlo a ještě před rokem jsem nebyla schopná uběhnout ani patnáctistovku.

     Na závod jsem se vydala v sobotu ráno po dvacetičtyřhodinové službě v práci a s takovým nepříjemným kašlíkem a teplotou. Nejprve jsem si vyzvedla svého největšího fanouška – bráchu Péťu v Nymburce a pak jsme spolu vyrazili na jih, na naší chaloupku v Kunějově. Už od rána jsem byla pěkně nervózní a neměla jsem ani chuť k jídlu. Kolem druhé hodiny odpoledne jsem vyrazila na kole do Číměře připravit věci na běh a potom k rybníku Kačlehák (16. největší rybník v ČR), kde se měl celý závod startovat.

     Start byl posunut na 15. hodinu a 20tou minutu. Já seděla schoulená ve stínu keře s číslem 14 na pravém lýtku a paži a pozorovala ostatní závodníky, jak se připravují. Nějaký kluci se u mě zastavili, zda bych k nim nešla do týmu, protože jsou ženy zvýhodněny při počítání celkového času za tým, tak jsem s určitými obavami souhlasila a začala být nervózní ještě víc. 

     Všichni jsme vlezli do vody a čekali na výstřel. Než jsem se stačila rozkoukat, už byla polovina plavců na půli cesty k bojce. Nenechala jsem se zastrašit a plavala jsem si svým tempem prsíčka. Když jsem se dostala do studenější vody, hrozně mi to ubíralo síly a lapala jsem po dechu. Než jsem se dostala k bojce, u které jsme se otáčeli, už byli první soupeři na břehu a běželi ke svým kolům. Já ještě bojovala s ostatními, kteří se snažili svým tempem dostat od bójky nazpět ke břehu. Když jsem vylezla z vody, tak mi pomáhala slečna jednoho kluka z mého týmu navléknout se do dresu.

     Přišla stěžejní disciplína závodu – kolo. Jeli jsme po silnici dvakrát okruh přes Kunějov, Dobrou Vodu a Číměř. Udržela jsem si svou pozici, přestože jsem byla diskriminována jízdou na horském kole oproti většině závodníků na silničním. Jízda na kole mi sedla, nebyla jsem zvlášť rychlá, ale také mě to příliš neunavilo. V Kunějově mi fandila parta 20 lidí, což mě hodně povzbudilo.

     V Číměři, u Zelené chaloupky jsem sesedla s kola a přezula se do běžecké obuvi, napila se vody a nějakého jonťáku a vyběhla přes louku na silnici vedoucí ke Kačleháku. Už v první třetině jsem začala mít problémy s bolením v pravém boku, s kterým jsem zápasila až do konce závodu. Nohy by běžely, ale přesto jsem musela po každých deseti krocích zastavit a vydýchávat. Po cestě do prudkého kopce jsem se s během ani nenamáhala a při sbíhání do cíle jsem zabodla prsty do břicha a se slzami v očích jsem zatnula zuby a makala. V cíly mě čekali kluci z týmu a gratulovali mi za úspěšné dokončení.

     Dostala jsem bronzovou medaili v kategorii žen a náš tým PK Triton získal druhé místo, kde se po přepočtu koeficientem stal můj čas nejlepším z týmu, což mi udělalo radost.

     Děkuji všem, kdo na mě během závodu mysleli a fandili mi.

                                                                                                                                           Milli Tri Milátka